Opět uplynul další rok a já startuji moji expediční Kawasaki a vyrážím na motorovanou. Původně jsem pro letošek přemýšlel nad Moldávií, ale nakonec jsem plány-neplány změnil na Bosnu a Hercegovinu. Po předchozích motodovolených jsem si uvědomil, že bych chtěl možná ujet méně kilometrů, ale o to víc si některá místa projít a take o to víc si je užít. Proto jsem se rozhodl pro bližší Bosnu a o to víc si udělám delších zastávek.
Mým, již tradičním, plánem je neplánovat. Tak tomu bylo i letos. Odjezd jsem si určil možná v neděli, ale nebylo to dogma. Cestu do mapy jsem si zakreslil teprve ve středu a to ještě jenom některé body zájmu. Moje naplánovaná trasa končí někde v 60% a jak pojedu zpět, zatím netuším. Celou sobotu jsem si vyčlenil na balení, ale protože jsem dělal další věci okolo domu (třeba ležel v pergole a pil pivo), to opravdické balení začalo až o půl sedmé večer. S denním odstupem mám pocit, že mám vše a jak se říká: „co nemám to nepotřebuji.“ Takže toliko k mému slavnému plánování.
V sobotu večer mám motorku nabalenou, v neděli ráno mi Janinka připraví báječnou ovesnou kaši, vypiju kafe a s úderem poledne vyrážím na cestu. Letos jsem však zažil úplně nový pocit, nový zážitek. Totální vyklidnění, totální Zen. Už někde za Pardubicemi moje všechny chmurné myšlenky, stresy, pracovní úkoly a další úplně zmizely a já pouze vnímal to, jak krajina ubíhá, rychlostní limity vůbec neexistovaly, prostě jedu 80 až 100 a nemusím přitom koukat ani na tachometr. Okolní auta mě nechávají klidným, když potřebuji, tak předjedu když jedou v pohodě, tak jedu za nimi. Jak jsem již říkal, totální Zen. Pro mě nový a nečekaný zážitek a kn tomu ještě přišel tak brzo.
Přes Vysočinu, D1 a D2 jsem se proplul až na Slovensko, v Malackách si zazpíval Išel Macek do Malacek… a vydal se směr Pezinok. Tam mi zase na mysl vlétl jiný verš a to od Ivana Mládka: já mám holku z Pezinku, ta má zuby ze zinku. A proč vlastně uhýbám z trasy? Kešky! V Trnavě je vzácná webcam cache a to si samozřejmě nemohu nechat ujít. Než jsem tam však dojel, tak jsem si prošel malý motorkářský orgasmus. Aniž bych to věděl, tak jsem naplánoval cestu přes klikatici, která je vyhledávána místními motorkáři. Takže po 250 km pěších silnic a dálnic mě čekalo několik kilometrů fantastických zatáček. Nádhera.
V Trnavě jsem povinně odlovil pár kešek a protože se začínal blížit večer, beru mobil hledám ubytování. Původně jsem si myslel i na Trnavu, nebo maďarský Györ, ale nakonec to vyhrálo malé městečko Dolný Štál. Mapy říkaly, že restaurace budou zavřené, takže ještě v obchodě koupit večeři a snídani a hurá na přesun. V moc příjemném penzionku jsem zažil česko-slovensko-maďarsko-německý večer. Aneb Čech přijel na Slovensko, baští Maďarskou klobásku, pije německé pivo.
