Dnešní ráno jsem si užil snídani, kterou jsem nemusel chystat. Hotelová omeleta, káva, juice a k tomu jedna vrnící kočka. Po sebedotankování jsem se rozloučil s Mostarem a to pěkně z výšky.
Můj plán bylo dojet někde před Bihač, nebo do něj, ale to jsem vůbec neuměl odhadnout, vzhledem k nadcházející trase.
Cesta vedla kopečky a já si vlastně užíval to, že nikde nestojím v koloně, nikoho nemusím přejíždět. Po těch několika dnech to byla citelná změna, že třeba jedete 20 minut a nikoho nepotkáte a tak můžete třeba jet několik minut i 80 km/h.
Z kopců jsem sjel o trošku níže a čekala mě žlutá silnice R-408, která vedla skrze Údolí kráterů. O jugoslávské válce jsem již psal, ale tyto krátery nevznikly od bomb, ale zcela přírodní cestou. Jsem zvědavý na fotky z dronu.
Pro mě ale ta cesta byla i zvláštní proto, že je téměř celá ve stylu makadam. Žádný asfalt. Když jsem se místních ptal, jak daleko je makadam, tak řekli ze asi 15 km. S mým cestovním SUV na dvou kolech, silničních pláštích a minimálních zkušenostech to byla výzva. Po ujetí oněch 15 km jsem najel na asfalt a poděkoval Kawi, že tak hezky jela. Dokonce jsem se překvapil, že jsem jel i padesát. Takže hurá zpět na asfalt. A nechval dne před večerem, za další 3 km další 5 km úsek. Ale to už jsem ostřílený šotoliňák, to mě nerozhází. Pro mě asi jeden z největších zážitků dne.
Další úžasná scenérie byla, když jsem se přiblížil k místu Martin Brod. Nahoře jsou úžasné skály a dole mě měly čekat vodopády. Úplně jsem zapomněl, že na tomto místě je ještě jedna zvláštnost starý a nový most. Ten starý v roce 1995 odpálili Chorvaté a dodnes tam jsou trosky, vedle kterých (možná i na nich) vyrostl most nový. Při pohledu mi dáte za pravdu, že zcela bytelný. Pak už mě čekal jen kousek a já mohl vidět další úžasný vodopád, zase jeden z těch větších. Jak asi vypadá po deštích.
A protože se začal blížit večer, další vodopád jsem vynechal a objednal si ubytování v Bihači. Do penzionu, kde jsem přesně před 3 lety a jedním dnes spal, když jsem jel do Albošky. Paní si mě sice nemohla pamatovat, ale byla nadšená, že jsem opět zvolil její ubytování.
Jana říká, že když jedu na motorce, tak žiju ze vzduchu. Asi má pravdu, kromě snídaně jsem nic nejedl. Takže hurá do města na večeři. Zase chyba lávky, z toho horka se mi udělalo špatně od žaludku, takže jsem na jídlo přestal mít pomyšlení. Místo žvance, jsem byl alespoň napojen kulturou. V parku právě probíhal zakončovací koncert kulturního festivalu a já se tak mohl seznámit se skupinou Zona Iskljuchenja. Pořádně tvrdý rock, ale strašně melodický. Pokud budete mít chuť, zkuste si je pustit.
