Jelikož včerejšek byl zelený, super zelený, už jsem si nedokázal představit nic víc zelenějšího. Chyba, dnešek byl nečekaně úplně supr dupr zelený. Ale k tomu se dostanu.
Ráno proběhlo rozloučení s ubytováním Faruka a Niny a já se tak mohl vydat na úsek cesty, který je zlomový, kdy dosáhnu pomyslné půlky a začnu nabírat směr domov.
Cesta z města vedla do kopce a kopce byly motivem dneška. Nejel jsem hlavní silnici, v Mapy.com označenou oranžovou barvou, ale jel jsem žlutou, což by měla být taková naše dobrá jednička. Cesta mě brzy přivedla do hor, kde se mi vyjevily neskonale krásná tátopanoramata. Výškoměr ukazoval přes 1200 m.n.m., tím se vysvětlovalo příjemné ochlazení. Dole v nížině bylo okolo 34° C, zde 27° C. Projížděl jsem dál krajinou a užíval si minimální provoz a krásnou horskou přírodu. Člověk by nejraději co každou zatáčku zastavil, kochal se a fotil. A dokonce došlo i na ovečky a oslíky.
Musím uznat, že do teď navigace od Mapy. com navádí výborně (jasně, občas některé rychlostní značky v zahraničí nejsou přesné, ale s tím se počítá). Dnes konečně, přišla chybka, kdy mě žlutá (hlavní) vedla doleva a bílá (okreska, trojka) vedla doprava. Skutečnost? Vlevo šutry a cesta pro trakaře, vpravo pokračuje asfalt a dokonce tudy projedou i dvě auta. Takže za nimi. Samozřejmě, rozum vítězí. Sice zpočátku je silnička užší, ale asfalt stále je a nakonec mě přivedla na kopec, kde se opět rozšířila a byla to krásná horská silnice. Abych byl za hrdinu, dnes došlo i na šotolinu (makadam), to zrovna silničáři opravovali některé úseky, takže žádné krize.
Přejezdem hor došlo k vystřídání za řeky, údolí a báječné klikatice podél řek a jezer. Prostě paráda. Mě se nejvíc líbila barva jezer a průzračnost řek.
Pauzu jsem si udělal v městě Jablanica, kde památník bitvy u řeky Neratvy z 1. světové války. Zajímavostí je odpálený železniční most, který vedl přes řeku a také parní lokomotiva. Pro prohlídce byl akorát tak čas na ćevapi.
Pak už mě cesta vedla nejel okolo vody až do Mostaru, kde jsem si nemohl nechat ujít slavný Starý most. A taky milion turistů. Takže jsem chvilku nasál atmosféru, pořídil pár fotek z různých mist a mazal pryč, dalších 5 km, kde mě čekalo dnešní ubytování.
Večer jsem si našel ještě chvilku na návštěvu blízkého místa Tekija Blagaj. Což je klášter vedle obrovské skály, hned vedle jeskyně, ze které vytéká řeka Buga. Měl jsem štěstí, že jsem přijel v večer. Turistů ubylo a tak byl slyšet i zpěv ptáků, který se díky skále značně násobil. Pomalu začala padat tma a díky nasvícení místo získávalo další kouzlo.
Po návratu jsem na ubytování jsem neodolal a dal si večeři. Zdravou a chutnou.
Možná to z popisku nevyplynulo úplně jasně (nemám tolik času se pořádně rozepsat a barvitě vše popsat), ale jízda horami, řeky, málo lidí, večerní klášter způsobily, že toto byl opravdu jeden z nejhezčích úseků cesty. Snad vám obrázky přiblíží více onu krásu.
