Nevím proč, ale vždy, když se začnu vracet, tak se cesta – výlet stane v polykání kilometrů. Člověk má sice ještě naplánovaná místa, kam se chce podívat, co vidět, ale ty úseky mezi stejně jede co to dá. Možná je to i tím, že se často vracím přes nudné Maďarsko, nebo Slovensko, které často projedu dálnicí. Prostě se vytrácí ten pocit lehkosti, užívání si cesty, je to spíše jen ten pocit: už jen 500, 400, 300…
Takže moje cesta započala v chorvatském Varaždinu a vůbec jsem netušil, jak to pojede, kam až dojedu. Nicméně jsem věděl, že mě domů čeká celkem šest států. Hele a kupodivu jsem je projel za jeden den. Nejdříve na kousek Slovinsko, tip pro vás je rozhledna, z které vidíte široko daleko. Není divu, okolo ní je strašná placka – chorvatská a hlavně maďarská.
Přejezd ze Slovinska do Maďarska poznáte i se zavřenýma očima. Ani Bosna se svým makadamem takhle nedrncá. Podle mě jsou tamní silničáři ve spojení s výrobci automobilových tlumičů a navzájem si dělají kšeft. Co mě na Maďarsku ještě zaujalo, je elektrické zapojení domů na vesnicích. Obrovské množství kabelů vedoucích nad silnicemi.
Rakousko bylo také jen na skok. Čisté, uklizené, uvolněné, přesto místy přehnaně omezující a také nelogické (narážím na dopravní předpisy). Ale to asi všichni znáte. Moji pozornost, kromě obrovských solárních polí a větrných elektráren, však poutal pohled na nebe. Radar říkal, že od JZ jdou mraky, ale vítr přitom foukal od SV. Rozhodně jsem ale začal tušit, že ta černá mračiska dnes poznám osobně.
Je to asi něco osudového. Celých 14 dní azuro, sluníčko, teplo (čti vedro), prostě paráda, dovolená na jedničku s hvězdičkou a jakmile se vrátíš zpět domů, do Československa, tak hnus a padají h**** a háčkama. Naštěstí jsem dostatečně s předstihem vychytal benzinku, převlékl se do nepromoků, natankoval a čekal. Déšť byl tak hustý, že nedaleká křižovatka se semafory dokonce na chvíli zmizela. K tomu dešťový příval začínal protékat i benzinkou, neštěstí moje boty neprotekly. Podle radaru velmi hustý déšť měl trvat jen půl hodiny. Nicméně jsem asi nechtěl jet dalších 300 km v mokru, tak jsem se domluvil na nocleh u tety v Brně. Za chvilku jsem tedy již byl suchý, se šunkafleky a dokonce jsem si stihnul skočit na tři osvěžující zrzavé osmičky s pěnou.
