To si tak člověk říká, že to bude super den. Probudí se do sluníčkového rána, azurové nebe. Tak šup šup na Kawi. Dnes mě čekají kopečky a zatáčky.
Ale to bych se nesměl spoléhat na mapy.cz. Již z Kréty vím, že žlutá cesta nemusí vždy značit fajnovou asfaltku. A v Bosně už vůbec ne. Prostě klasická šotolinka, most vyztužený prkny, který vás přivede do vesnice a cestou potkáváte jiná auta. Prostě normální cesta. V kopcích se šotolina mění občas na kameny, ale pořád dobrý. Nakonec dojde na nejhorší. Klasická lesní cesta. Což by ještě bylo OK, ale po dešti? Bláto. Úspěšně projíždím až do okamžiku O, kdy najedu do kaluže. Bohužel nevidím kládu a moje motorka stojí i bez stojanu, není možné jet dopředu ani dozadu. Po marných pokusech se obracím a jdu zpět k první chalupě a prosím Dragana, jestli by mě nejel pomoci. Když přijedeme k motorce, začne se smát, protože z té louže minulý týden tahal nějakého Chorvata. Dál už jedu z kopce, kde to jde o poznání lépe, jen se před cestu valí spousta vody. Bodejť by mě. Bouřka jako kráva, kroupy. Nakonec po několika hodinách dorazím do vesnice Gluha Bukovica, kde projíždějící vítá chlapík u závory a pouští jen místní, protože nahoru je to neprůjezdné. Heršvec, to nemohli dát závoru i na druhou stranu kopce?
Dotazováním tří lidí se ujišťuji, že do Sarajeva pojedu už jen po asfaltu. Objednávám ubytování a vyrážím. Cesta je v pohodě, užívám si pevnou vozovku. Sice trošku v chladu, ale po hodině přijíždím k penzionu, kde zjišťuji, že moji rezervaci zrušili, prý mají plno.
Druhý pokus je již úspěšný, odjíždím o několik ulic vedle. Horká sprcha dělá divy. A studený Zlatorog také.
Vim, že dnes je to takové stručné, jsem dost utahaný. Takže na konec této pohádky hlásím, že Kawi je zcela v pořádku, já také, jen jsme trošku od blatíčka. Doma u piva to popíšu barvitěji.
Dnešní denní nájezd: 192 km
