Ráno se probouzíme do posledního dne našeho skútr putování po severu. Opět se zasmějeme na téma vietnamský hotel. Koho může napadnout, udělat pokoj bez lampiček na nočním stolku? A když se tedy zhasne, stejně bude svítit jedna stropní lampa? To naštěstí vyřešilo vypnutí pojistek pro celý pokoj. Co nešlo vypnout, byly dveře na chodbu. Ty byly vyplněny mléčným sklem a chodba stále svítila. Prostě je zábavné, že když objednáváme hotel, kontrolujeme seznam, na co si dát pozor, ale vždy nás překvapí něco zcela nového.
Po snídani, následuje káva a u ní bych se chtěl ještě zdržet. Za celou dobu jsme ochutnali už mnoho druhů přípravy kávy. Kromě klasického espressa, studené kávy, bílé kávy, speciální kávy… jsme dnes ochutnali kávu překapávanou z hliníkového nástavce nad hrníčkem. Samozřejmě po vietnamsku, se salkem. Chuťově je to jemný a silný turek bez lógru. Salko tomu přidává velmi zvláštní a příjemnou chuť. Kromě toho ke kávě často dostanete lahodný zelený čaj.
Takže teď už opravdu vyjíždíme, trasa 90 km, z toho 20 km Hanojí. Jelikož je ve vzduchu vcelku opar a prach, nemá cenu moc zastavovat a kochat se. Proto spíš pozorujeme vesnice a domy podél cesty a užíváme si širokou silnici, kde skútrista nemusí mít tolik obavy.
Na oběd zastavujeme v garáži, kterých je podél cesty deset miliónů plus jedna. Polévka s nudlemi je výborná. Jako vrchol a zákusek jsme objevili štěňátka. Ne na jídlo, na drbání.
Po chlupatém osvěžení pokračujeme. V plánu je krátce najet na dálnici (800 m), kde skútry nesmí a prvním výjezdem hned sjet na silnici podél dálnice. Samozřejmě před tím sjezdem stáli policisté a řidičům aut dávali dýchnout a motokářům dávali pokuty. Zastavili samozřejmě i nás. Takže vyčtená pravidla: vzít si klíček od motorky, dělat že anglicky umím jen minimálně, usmívat se, nespěchat. K tomu navíc zapůsobil můj šarm, navigace, která ukazovala moje odbočení 60 m za touto hlídkou a dlouhý čas, kdy jsem neukazoval žádný doklad, maximálně na slovo „licence“ odpovídám yes a sebejistě kývu hlavou. Nakonec mi příslušník ukáže na mapě, že jsem měl sjet z dálnice a v místě sjezdu, který se napojuje na další dálnici a tam jsem měl přejet 4 pruhy dálnice a dostat se na druhý připojovací pruh na tu vedlejší silnici. Čistá sebevražda. Po mimice překvapení hraju hru dál. Máme dostat pokutu 5 000 000 dongů (5 000 Kč), ukazujeme peněženky s 115 000 dongy (115 Kč) a 18 dolary. Příslušník nevěřícně zírá (možná do teď), ukazuji mu, že pěšky jdeme. Nakonec kývne hlavou, nic si nevezme, nic nepíše a my odcházíme 60 m na sjezd z dálnice. Celá tato absurdní situace by nemusela být, kdyby hlídka stála o 60 m dále. Všichni by se bezpečně mohli dostat na svoje cesty. Vrchol historky je, že ve Vietnamu neplatí pravidlo, že s ŘP sk. B můžete řídit skútr v automatu do 125 ccm3. Takže Jana řízení bez řidičáku a já měl jen jeden techničák poslaný přes WhatsApp a druhý mi půjčovna ani neposlala, protože ho stále hledají 😂😂😂
Zpátky na trasu. Mimo dohled policistů se smějeme a rychle mizíme směr Hanoj, kam zbývá 20 km. Podél cesty míjíme zajímavé propojení rýžového pole a hřbitova. Cesta Hanojí je opět mocný zážitek. Nechápu, jak jsme ji před pár dny mohli zvládnout z hlavy bez navigace a bez interkomu. Jako uklidňovadlo funguje další druh kávy, tentokrát mix chuti salka a slané šlehačky.
Dorazili jsme do cíle, motorky vráceny, jen jsme řekli, že vše je ok, že jsme neměli žádnou nehodu ani technický problém. Hned jsme dostali zpět zálohu a šli na večeři a na hotel. Jaké překvapení asi zažijeme tuto noc?
P. S. Díky, Lído a Verunko, jely jste výborně. Ty, Jano, také.
