Asi každé malé dítě ví, že Vietnam je jiná země. Rozdíly jsou malé, velké i obrovské. Jeden rozdíl jsme zjistili v našem krásném ubytování. Škola, která sousedila s naším ubytováním, začíná dle vietnamských zvyků již v šest hodin. Tudíž v 6:05 se velmi nahlas ozval hlas z amplionu a udával žákům pokyny k provádění fyzického cvičení. V zdravém těle zdravý duch. Ale můj duch chtěl ještě spát. Po té, co opět zaberu, se naší zahradou začne ozývat nějaká hudba (vietnamský ploužák), nevíme ani odkud hrála, prostě budíček, jako na vojně. Po snídani (nudle, polévka, káva) startujeme Lídu (Honda Lead 125 ccm3) a Verunku (Honda Wave 110 ccm3) a vyrážíme. Z města pokračujeme menší silničkou, asfalt je o chlupínek horší, ale dopravy podstatně méně. Takže si konečně můžeme užívat jednu horu za druhou, čajové plantáže, rýžová pole a krajinný ráz, tak rozdílný od českého.
Kromě krásného počasí, které šlo k 25°C, jsme zaznamenali další novinku – cesta přívozem po jezeře Sông Dà. Na druhé straně nás potkává blonďatá cizinka a anglicky se nás ptá na fungování přívozu. Pak ještě spolu chvíli povídáme a když vyzvídáme, zda-li někde v okolí neviděli místo, kde bychom se mohli neobědvat. Paní nevěděla, proto se zeptala manžela: „Jirko, nevíš, jestli se dalo někde jíst?“ Smích a pokec v češtině byl na místě.
Oběd byl zážitek, několik občerstvení jsme minuli, abychom mohli zastavit u domku u cesty, kde nám uvařili klasické „čínské nudle“, které se u nás prodávají ve večerkách. Musím uznat, že ve vlastním vývaru a s vejcem byly vynikající. Možná ten igelitový pytlíček s kořením mohla paní vyndat, ale každý kuchař má nějakou svou tajnou ingredienci. Zajímavější byl fakt, že oběd jsme mohli sníst u nich doma, což je jedna místnost odhadem 7 x 10 m, která je ložnice, jídelna, obývák, obchod, vstup na dvůr, vycházkové molo pro slepice… Nezapomenutelné zjištění, jak žijí zdejší lidé.
Po vydatném obědě 😜 jsme už jen kroutili zatáčky, vyjížděli a sjížděli kopečky. Kdybychom se nemuseli co chvilku zastavit a kochat se krajinou, fotit, byli bychom přijeli brzy odpoledne, ale ta země je tak krásná, že se prostě musíte zastavit a to rýžové pole, horu, čajovou plantáž vyfotit po sté, sto jedné…
V mastňácké pohodě u kávy si uvědomujeme, jak obrovsky pracné je pěstování rýže, kdy téměř vše je ruční práce. Příprava pole, orání, zarovnání, připravit zavodnění, sázení, okopávání, sklizeň…
Po příjezdu na ubytování jdeme na večeři. Dnes nechceme sedět v „garáži“ na ulici, proto hledáme opravdovou restauraci. Po nasměrování přicházíme do třípatrové restaurace. Objednáme kuře, rýži, zeleninu. Musím se přiznat, tato pochoutka nebude patřit mezi moje favority. Vařené, ale přesto tvrdé kuře, vývar s velkými masy plným chrupavek a kostí a nějakou zeleninou – neprošlo. Zatímco ostatní si na tomto pochutnávali, já se spokojil s rýží a pivem. Legrace byla alespoň v tom, že jsme se stali hitem ostatních hostů, pořád nás zvali na panáka, tajně si nás fotili a dokonce se přišli fotit i s námi. Každý stůl nevěřícně hleděl, když jsme okolo procházeli, mávali. Myslím, že jsme byli vůbec první běloši v tomto městečku.
