Dnešní den byl pro nás přelomový, a to hned z několika důvodů:
- opouštíme Hanoj
- začínáme naši čtyřdenní okružní cestu skrze menší i větší města, ale i zapadlé vesničky
- naplánovaná je pouze celková trasa, denní nájezd je pouze orientační, dle potřeby
- to samé platí i pro ubytování
- a nyní to nejdůležitější – máme vlastní skútry
Ráno jsme se rozloučili v hotelu a šli si vyzvednout objednané a den předtím dohodnuté skútry. Zde je krásný moment rozdílnosti Evropana a Vietnamce. Skútry sice byly v garáži, ale dokážu si představit Evropana, jak se začíná rozčilovat a být nervózní. A já si připomínám, že svět prostě funguje i jinak a vůbec není potřeba se kvůli malichernostem připravovat o nervy. Opravdu na dovolené není potřeba hrotit zpoždění. Prostě se odjede později. A o čem vlastně mluvím? Evropan čeká, že v danou dobu se dostaví na místo, převezme klíček, dá podpis a odjíždí. Vyklidněný Evropan se na daný čas dostaví, zjistí, že motorka je sice připravená, olej dolitý, ale některé maličkosti by chtěl mít hotové ještě tak nějak navíc. Například upevněné vyklající se světlo, promazaný řetěz, prázdný úložný prostor. Také dohodnutý interkom „připravíme to pro vás“ znamená vlastně, máme ho a je v krabičce a zítra vám ho z krabičky vyndáme a pokusíme se ho namontovat. Nebo lepší, když nám poradíte, jak ho k helmě přidělat.
Hele, fakt jsem se jen usmíval a byl v pohodě, i když jsem u nějaké garáže dotahoval otáčející se zrcátka. Takový detail, že techničák (Blue Card) mám jen přes WhatsApp poslanou fotku a to jen na jeden skútr a na druhý pouze odpověď: víme, zatím ho hledáme. Prostě jsme vysmátí, na nějaký pitomý papír ta motorka nejezdí. Prostě Easy Rider.
Takže nakonec vyjíždíme. Já jsem na motorce už něco projel, přesto u poloautomatu bez spojky mi něco chybí, hlavně u podřazovaní. Větší respekt si však zaslouží Jana. Nepočítám-li 60 km testovací jízdy před týdnem (díky Jano S . za půjčení), tak je zcela nepolíbená. Musím smeknout. Projet Hanoj zcela v pohodě, mezi několika stovkami skútrů, aut, autobusů a bez kolize, zaváhání, zdržování, to je umění. Třešničkou na dortu je Janina hláška, že doprava se zdá být možná šílená, ale vlastně je přirozená a dává víc volnosti. Jestli náhodou není lepší a zdravější vnímat okolí a přizpůsobit se, než jet slepě podle semaforů a zuřivě troubit na každého, kdo se ti plete. Fakt Jano díky a chválím, to byl výkon.
Samozřejmě pochvalu zasloužím i já, odjezd z Hanoje jsem dal bez navigace, jen podle paměti.
Chvilku před výjezdem z Hanoje se zastavujeme ve stánku a dáváme si oběd – polévku Pho a skrze překladač se bavíme s majitelkou. Ta nám radí, že nemáme nikam jezdit mimo Hanoj. Uvidíme za pár dní, jestli jsme ji neměli poslechnout.
S cedulí konec Hanoje se mění i naše výhledy. Silnice má jen jeden proud tam a zpět, okolo asfaltu je neskutečný nepořádek, všude visí rudé vlajky buď se žlutou hvězdou, nebo se srpem a kladivem. Všudypřítomný prach vysušuje ústa. Naštěstí alespoň pohled na rýžová pole nás potěší. Zcela nadšeni jsme z hor a kopců, které míjíme.
Cestou se ještě domlouváme, kam až pojedeme a kde přespíme. Nakonec volíme verzi původní, delší. Ve čtvrt na sedm se ubytováváme. Promiň, Jano, zítra dojedeme určitě dřív, za světla. Fakt jsi skvělá, že ani za toto jsi mě nevyhubovala, navíc jsi se i smála.
Takže večeře, panáky, z postele poslouchat karaoke a usnout. Zítra nás čeká dalších 100 km, doufám že víc krásné přírody a méně provozu.
