Spánek. To bylo asi nejdůležitější věc dneška, resp. už noci. Díky dlouhému letu, brečícím miminům, přestupu a časovému posunu +6 hodin zjišťujeme, že jsme naspali pouze 3-4 hodiny, takže první noc bylo potřeba to dohnat. Úspěšně se podařilo a my mohli v devět hodin nastoupit na snídani. Kromě klasické snídaně, mě překvapilo, že i k snídani můžu dostat rýži a zeleninu. Prostě rýže je tvůj best friend. A toto heslo se neslo celým dnem.
Dopoledne jsme zařídili objednání skútrů, které si zítra vyzvedneme a na kterých budeme následující čtyři dny putovat venkovem.
Po tomto úkolu jsme konečně mohli začít poznávat Hanoj. Zde se musím přiznat, že jen velmi obtížně hledám způsob, jak vám to popsat a zprostředkovat. Již jsem to trošku nastínil v minulém příspěvku. Hanoj je ulice. Vše se odehrává na ulici. A když projdete jednu ulici, viděli jste vlastně všechny ostatní a přitom každá ulice je úplně jiná. Každá ulice je přeplněná. Skútry, lidmi, obchody, vystaveným zbožím, stánky s občerstvením, dílnami, restauracemi, faunou i flórou v různém stádiu přípravy ke konzumaci… Prostě těch vjemů je takové množství, že je těžké na ně upozornit i člověku, který jde vedle vás a vidí to samé. Pro mě bylo třeba zajímavé, že ulice jsme si pojmenovali na čtvrti. Nyní vycházíme do čtvrti (čti ulice – jednosměrka o délce 50 m) domácích potřeb a v této ulici každý krámek nabízel domácí potřeby. Drátěný program, příbory, plastové nádobí… Krámek vedle krámku. To samé zboží. A následuje čtvrť mikin, nebo zahradnických potřeb, nebo polepů motorek, barev, plodů moře, pivních barů… Dnes jsme ušli 12 km a kromě dvou úseků to bylo přesně v tomto duchu. Ačkoliv i ty dva další úseky byly vlastně také jednotné.
Chrám literatury, neboli sídlo první univerzity pocházející již 11. století. Toto místo mě bavilo pro svůj park, chrámy, dvě úžasné fotky, které dělí od sebe 100 let a ukazují, jak moc se Hanoj změnila. Jen pozor, místo není vhodné pro vozíčkáře a pro bohaté (vtip woé).
Druhé místo nám, dnes již komicky, připomíná naše vlastní státní dějiny a přitom si uvědomujeme, kdo vlastně zde řídí stát. A co my víme, jak by se naše malá zemička vyvíjela, kdyby se některé věci řídili jinak. Takže pod sochou Lenina jezdí kluci na skateboardu, hrají fotbal. Na památník Ho Chi Mina svítí LED srp, kladivo a hvězda. A na pořádek dohlíží několik policistů v nepadnoucích, nemoderních zelených uniformách a beranicích. Přesto vám s milým úsměvem řeknou, že projít nelze, že musíte obejít.
Policisté, zákony, pokyny, příkazy jsou vlastně hodně zajímavé téma. Tedy pokud se bavíme o dopravě. Nikdo zde neřeší semafor, přednost, zákaz vjezdu, jednosměrku, jízdu po chodníku, vlakový přejezd, objem nákladu, helmu, počet osob na skútru, blinkry, stopky… Prostě nic. A vše funguje, každý se každému vyhne. Zaznamenali jsme pouze jednu výjimku. V pátek večer se hlavní ulice uzavřela a proměnila se ve velké tržiště. A protože zde je mnoho chodců, tak se oblast pro motoristy uzavřela. Když to skútrista nedodrží a projede (cca 1 za 10 sekund), jen na něj policista zapíská, řekne mu, ať motorku tlačí a to je vše. Žádné pokuty, formuláře. Všichni to berou a je to efektivní, svého cíle to dosáhne.
Nad tím vším přemýšlíme celý den a večer a společnost nám k tomu dělá místní pivo.
P.S. Janin blog má také skvělé postřehy a fotky.
