Včera jsem ještě zapomněl zmínit historku. Dostal jsem doporučení na fajn restauraci, kde dobře vaří, vše je tam fajn a samozřejmě mluví anglicky (ačkoliv většina lidí tu tak nějak mluví anglicky, možná víc než v Čechách). Takže obezřetnost a smysly otupěly. Beru telefon (čti kartu), tašku přes rameno, v ní je peněženka. Mám v ní pár eur. Potom, co jsem se báječně nabaštil, došlo na placení. Vytáhnu kartu, ale servírka kroutí hlavou, pouze hotovost. Jasný, mám dostatek v hotovosti, cajk, pohodička. Kolik? 14,45 eur. Krása, odhaduju obnos v peněžence přes 30 Eur. Otevřu peněženku a polije mě pot. Nj, nákup. Počítám všechny bankovky a mince – 14,50. Paráda, nebudu muset mýt nádobí. A dýško 5 centů, jsem prostě haur. Nicméně servírka se směje, vše dobře dopadlo.
Ráno vyrážím a dnešní den bude ve znamení ukrajování z více než 1100 km domů. Nic závratného, prostě hltat kilometry. Anebo také ne. Odlov kešky mě zavezl do sousední vesnice Vid, kde jsem se rozhodl, že pojedu jinou cestou, zajímavější. A najednou koukám BiH celnice. Vracet se nebudu, hledám pas, přejíždím 5 km k další hranici, zpět do Chorvatska. Že předjíždím vše, co má kola, asi nemusím zmiňovat, však je krásných 29 stupňů a řidiči v tričku s klimačkou v autě to pochopí. Dále proplouvám krajinou, okreskami, nikam se nehoním, jen si užívám ten teplý vzduch. Je to jako by mi fén foukal příjemně teplý vzduch na tělo a nebo jako když se vám v sauně prohřívají klouby. Tohle mi dělalo moc dobře.
Takto jedu několik hodin a čemu se hodně věnuji, je pozorování krajiny, ve které určitě běhal Vinnetou. Také si prohlížím vesničky a jejich stavení. A úplně nejvíc si užívám klikatou cestu. Vlním se krajinou, překlápím levou a pravou, prostě tento nudný den nemá chybu.
Okolo čtvrté zastavuji na kafe a začíná počítání, kam asi dojedu a kde mají ubytování. Vychází mi to na Plitvická jezera, ale ubytování je mimo mojí cenovou kategorii. Prohlížím lépe mapu a vlastně kousek je v BiH město Bihač. Což byl jeden bod v mém původním plánu, který však pod tíhou změn vzal před několika dny za své. K tomu ubytování za 450 Kč, není co řešit. Ještě volím zajímavější trasu, ověřuji, že silnice je asfaltová a za chvilku skoro probouzím celníka na pidi přechodu.
Ano, jsme v BiH. Proč tady vlastně prodávají auta s blinkrama? Vždyť by automobilky mohly ušetřit.
Po sprše, která smyje celodenní pot a zápach mě očekává město a večeře. Pro změnu zase cevabi, ale produkty čevabčičáren mě strašně chutnají.
Cestou domů přemýšlím nad místním životem. Je pondělí, půl desáté večer a město je zcela plné. Zahrádky přeplněné. Už jsem si toho několikrát všimnul, ale u nás se večer chodí do hospody na pětipívo čumět na fotbal, nebo do restaurace na rodinnou či romantickou večeři. Tady všude je restaurací s kuchyní méně, místo toho jsou všude bary a café. Prostě lidé vyrazí do města, jen tak si posedět, nebudou přeci sedět doma a koukat na Výměnu manželek.
Místo dnešního popisu krajiny raději přidám víc fotek. Ty hory jsou prostě úžasné.
A na závěr přidám ještě historku. V ubytování parkují dvě slovinské motorky. Dám s klukama řeč: odkud jsme přijeli, kam jedeme…blablabla, až nakonec odkud přesně jsme. Hradec, říká Slovinec, znám, několikrát jsem tam byl. Moje bývalá přítelkyně je z Náchoda. Svět je malý.
Dnešní denní nájezd: 337 km, levý náklon: 34, pravý náklon: 35
