Dnešní den byl ve znamení Čechů. Vše již začalo včera ubytováním se v Eibenthalu, odkud jsem ráno odjel dřív, než přijede vlak s 700 – 1000 účastníky festivalu. Rozloučil jsem se s mými hostitely Pospíšilovými a vnitřně jsem rád, že mě nechali na pár okamžiků poznat jejich domácnost.
Z vesnice se vrátím na hlavní silnici DN57 a užívám si jízdu podél Dunaje v části nazývané Železná vrata. Dunaj zde může mít šířku 1 – 2 km. Plující tanker pak vypadá jako taková malá kocábka. Míjím hrad Golubec, který je však na srbské straně Dubaje. Po dlouhých kilometrech vcelku prázdné silnice odbočuji do kopce, do další české vesnice Svatá Helena. Na místním hřbitově potkávám zdejší paní, která přišla upravit hrob, před nadcházející místní slavností. Hezky se rozpovídá o tamních poměrech, o osudech rodin a současném stavu. Ještě si projedu celou vesnici, která se rozprostírá v údolí mezi dvěmi menšími kopci. Styl stavení mi připomíná jižní Moravu. Taková ta naše vesnička, nestředisková.
Po odjezdu z Heleny mířím na hranice se Srbskem. Po dlouhé době ukazuji pas, místo občanky. Moje první razítko a jak říká celník suvenýr. Ve vesnici Bílý Kostel (tak je napsán jeden ze čtyř oficiálních názvů na dopravní značce) si dopřávám oběd – srbskou klobásu a hranolky. Srbština je už podobnější češtině a slovinštině. Opět vyrážím dál. Silnice jsou v lepší kondici, než v Rumunsku. Jen nechápu, proč mají limit jen osmdesátku mimo obec. Navíc, když cesty jsou dobré, nově opravené, nebo se právě dává nový povrch. Kde ovšem nový povrch není a je pouze šotolina, je další česká vesnice Češko Selo. V této obci žije 20 obyvatel a z toho 15 Čechů. Mají zde ulici J. Husa, T. G. Masaryka i V. Havla. Kromě toho zde funguje i muzeum, které jsem nemohl vidět, protože bylo ještě neuklizené, po právě skončené oslavě. Na toto setkání prý dorazilo rekordních 1000 přátel rodin, ale i cizích návštěvníků.
Ze Srbska se vracím zpět do Rumunska a najíždím na dálnici až k maďarskému Makó, kde mám zamluvený nocleh. Je to takové oddechnutí, když člověk vidí méně odpadků, zákazových značek u cesty je kolik normální řidič potřebuje. Vůbec se nemusím bát, které auto mi náhle vjede do protisměru, kde v jaké zatáčce mě čeká kláda v úrovni mojí hlavy, kterou si v poklidu nese strejda na rameni.
Uvědomuji si, že jsem opět v „civilizací“, ale přeci jen budu na tuto živelnost vzpomínat.
Dnešní nájezd 377 km. Levý náklon: 32, pravý: 34.
P. S. A dokonce došlo i na koťátka.
