Titulek tohoto dne by mohl být: Cesta do Rumunska – den třetí, aneb až na jednu maličkost, konečně to pravé Rumunsko.
Ráno po odjezdu z milého penzionu mě čekala keška vzdálená jen pár metrů u kostela a poutního místa Maria Radna. Keška nenalezena, ale místo nádherné, včetně křížové cesty. Cesty lidské však chrání policie, která má sídlo pod kostelem. Zvláštností je, že takové malé místní „Obvodní oddělení“ sídlící v rodinném domku má vozový park, který by mohl závidět kdejaký Územní odbor (pozn. bývalé Okresní ředitelství) české policie.
Odtud následovala asi 30kilometrová klikatící se cesta mezi vesničkami. Lehce jsem přistoupil na rumunskou hru a začal se řídit pravidlem, kdo jezdí v obci pod 65 km/h, je podezřelý. Užíval jsem si, jak cesta ubíhala a že můžu konečně kroutit zatáčky. Následovalo asi 30 km dálnice do města Sebes. Po nutném espressu a dotankování se konečně otevřelo to, kvůli čemu jsem zde.
Transalpina, 148kilometrová dlouhá silnice. Ne, to je 148 km vlásenek, utahujících zatáček, vodních přehrad, lesů, čekání na medvěda a najednou pocitu klidu, míru, soustředění a radosti motorkáře.
Když jsem zmínil medvěda, tak to je ta jediná maličkost, kterou nemám odškrtuto v mém rumunském checklistu.
Ještě dole ve vesničkách, přesto ne úplně na začátku, jsem si všiml patníku s kilometrovníkem a číslem zatáčky. Vzpomínám si na 138. Tak tedy stoupám a přemýšlím nad nepromoky, které po 20 minutách stejně oblékám. Prostě takový mírný déšť. Asi bych si mohl říci, proč musí pršet zrovna dnes, když tu jsem. Ale já jsem vlastně rád. Nebýt mokré silnice, z čehož mám opravdu velký respekt, tak se budu snažit každou zatáčku klopit a projet na maximum. Takto jsem se držel na uzdě. Ony ty zatáčky jsou krásné, ale hrozně těžké. Pravé úhly, uzavíračky. Za sucha bych se asi neudržel a kdo ví, jestli bych z nějaké nevylétl. V pořádku jsem však projel, cestou občas zastavil na kochání se vodními nádržemi, kopci, lesy, výhledy atd. Celou Alpinu jsem si neprojel, jen asi dvě třetiny. Posledních 150 m mohu však hrdě říci, že jsme s Versysem dali offroad. Prostě krásný asfalt z ničeho nic skončí, žádná značka a šotolina. Odhaduju, že to není oprava, ale normální stav. Tak tedy po offroadu odbočuji na východ, silnice DN7A, objíždím jezero Locul Vidra do vesnice Brezoi, kde mám zamluvené ubytování.
Může se vám zdát, že by člověk mohl být unavený z pravá, levá, pravá, levá, opakuj x-krát po sobě a měl by právo si říct: už jsem utahaný, může to už skončit, už aby to bylo za mnou, už abych byl na pokoji. Ale ono se pak něco stane, co vás opět rozzáří, nakopne. Například, že na silnici potkáváte ležet psy, jak se vyhřívají. Nj, to jsem vlastně četl, že jsou všude psi. Nebo vjedete do vesnice a na silnici krávy. Nikomu neutekly, prostě tady to tak chodí. Krávy žijí s námi. Nejsou zavřené v kravíně, ale sami si jdou na pastvu a večer se vrací domů a někdo je prostě na ulici zažene do té správné brány, nebo je pošle silnici dál domů. Stejně tak fungují kozy a kdo ví co ještě.
Na závěr přidám vtipnou historku z natáčení. Někde za vrcholkem zastavuju u silnice, dávám si svačinu, odpočívám. V tom přijede auto s francouzskou poznávací značkou. A řidič se mě ptá: „Ahoj, umíš anglicky? Znáš Transalpinu? Já ji nemůžu najít.“ Koukám 2 m vpravo na něj, koukám 2 m vlevo na silnici, na kterou ukážu se slovy: „Toto je Transalpina.“ Ještě mu to potvrdím na mapě. A pak se dozvím, že tato cesta je nic, nuda, že Transfagaraš je to zajímavé. Že bych se měl zítra na co těšit???
Dnešní denní nájezd: 353 km
