Ještě jsem se ani nestihl pořádně vzpamatovat z mojí motodovolené a už opět cestuju. Hurá. A tentokrát už i s Janou. Hurá podruhé. Konečně tak došlo i na naši dovolenou, kterou jsme začali plánovat na konci července.
Začátek je pro nás trošku jiný, protože letíme ze San Piega City. Prostě jsme chtěli vyzkoušet pardubické letiště, jaké to je letět z malého letiště, kam dojedeme za půl hodiny, můžeme tam nechat zdarma auto a do haly půjdeme jen 130 metrů. Za nás spokojenost.
Let probíhal celkem v klidu, jen jsem si původně myslel, že poletíme víc jižněji – přes Alpy, takže to, co jsem netušil, co je za město, byla Praha, a ta Plzeň byl Norimberk. Trošku jsem se zmýlil 😂😂😂 Jako trest za špatné zeměpisné znalosti byly malé děti. Proč je rodiče tak trápí? A nás taky. Hodinový brekot. Ale na druhou stranu člověk mohl hrát hry typu rychle řekni 1000 způsobů, jak umlčet dítě. Asi si dokážete představit, jaké nápady létaly mezi mnou a Janou vzduchem. Raději pojďme dál, na letiště Girona.
Girona je město vzdálené asi 100 km od Barcelony a nás přivítala teplým, ale lehce mokrým polednem. Chvilku jsme přemýšleli, jestli jet busem rovnou do Barcelony, ale nakonec za 2,5 E nás MHD odvezlo do centra. Následoval oběd, káva a vlak do Barcelony. U vlaku se ještě zdržím. Rozhodnutí padlo na rychlovlak. Kdy jindy si neužít jízdu 200 km/h, mít 30 cm prostoru mezi sedačkou a koleny (což je cca o 25 cm více, než v charterovém letu) a před nástupem absolvovat bezpečností prohlídku podobnou letištní a to celé za bratru 17,5 E.
Deštivá Girona, 40 minut, vystoupit, slunečná a příjemně horká Barcelona. Na nádraží ještě pořizujeme městskou kartu, která nám umožní 5 dní jezdit MHD bez omezení (40 E).
Cestu na hotel jdeme chvilku pěšky a pozorujeme ulice. Cože? Už jsme zase v Hanoji? Občas jsem z toho měl stejný pocit. Podobné domy, ulice, stromy, balkony. Pouze chodníky patří chodcům a ne parkujícím skútrům.
Po ubytování je čas na večeři. V Čechách. Tady se o půl šesté dozvíte, že kuchyně je zavřená a bude otevírat až v osm. Prostě se zde žije v „jiném časovém pásmu“. Takže obchod a chleby to jistí. Také sehnat snídani, protože obchod poblíž otevírá až v devět. Cestou na pokoj ještě obdivujeme různé parky, sportoviště, ulice… Všude jsou lidi a možná jich přibývá. Někteří hrají basket, ping-pong, fotbal, jezdí na skejtu či koloběžce, jiní postávají a baví se spolu navzájem. Bary a restaurace mají také své hosty. Společným prvkem ale je, že se všichni spolu baví. Nikdo nekouká do mobilu, ačkoliv mu kouká ze zadní kapsy. A to včetně 13letých holek a kluků. Pro ně je jump na koloběžce, rozhovor s živou holkou důležitější než něco publikovat na sociální síť.
P.S.
Janiny pocity z cesty můžete číst zde.
