Cesta do Albánie, den jedenáctý – na letadla a na indiány, aneb Götz George bude vždy jen Horst Schimanski

Dnešní dopoledne bylo pro mě nečekaně plné zážitků. Začalo to už odjezdem z Bihače. Odjíždím od benzinky, pak chvilku po hlavní a najednou žádný asfalt. Naštěstí na ulici jsou bagry, tak prostě jen nedali značku práce na silnici. Po 200 m je v ulici policista a dva motorkáři, co jedou přede mnou, k němu přijíždějí a ten mává, ať pokračují. Já na něj pouze kývnu hlavou, on na mě a jedu. V pohodě dojíždím své kolegy a světě div se moje Kawi dává na šotolině na frak i tomu věhlasnému GéEsu. Po asi 500 m opět začíná asfalat a za ním je menší závora a zákaz vjezdu. Že by ji dali i na druhou stranu? Ne. Navíc k ní postaví dva policisty a ti navádějí řidiče, kam mají jet. Další kývnutí hlavou a pokračuji dále, až na hranice s Chorvatskem, je to pár kilometrů. Frontu nechávám za sebou, pasová kontrola v pohodě, ale horlivý chorvatský celník kontroluje každé auto. Kufry, tašky… Ukazuje mi, ať zajedu na stranu. Prohmatává stan, nepromoky… v duchu si říkám: „kolt nou“, nahlas však ho ujišťuji: no drugs, tabaco guns. Když ale chce vidět i boční kufry, dojde mi trpělivost, říkám kouzelnou větičku, ukazuju fotku pracovního stolu a už jen slyším: tos měl říct hned. Alespoň tenhle benefit se někdy hodí.

V původním plánu cesty byla návštěva letiště Željava, proslulá Dacota a „Chorvatské Pekelné doly“. Na začátku cesty jsem tento bod ale zrušil, přesto dnes na něj shodou okolností ale došlo. Jedná se o bývalé vojenské letiště, které mělo přežít i výbuch atomové bomby. Příjezdovou cestu znám z večera od spolubydlících. Projíždím nenápadnou silnicí až do místa, kde mě vítá Dakota C-47B. Ta patří mezi jedno z poutních míst motorkářů. Vsak také počet samolepek na vzpomínku to dokazuje. Vybavuji si fotku zelení zarostlého letadla, dnes je to exponát na betoně, vedle pidi občerstvení. Co 5 minut přijede skupina motorek a všichni začnou tento vrak prolézat, fotit, nechávat se fotit s motorkou … a stejně tak i já. Prostě to místo vás vcucne. O další 2 km jsou všichni u úpatí hory u ukrytých hangárů pro letadla. Na obrázku je jeden z nejznámějších. Opět nějaké foto, kdo je odvážnější, vjíždí dovnitř a projíždí tunely. Jako třešničku na dortu si vychutnávám 1, 2, 3, 4, 5, 6 až do 150 km/h (přeci jen mám plné kufry) jízdu po runway. To je něco úplně nového. Na konci přistávací dráhy to otáčím a letím zběsile jako Tom Cruise. V půlce si uvědomuji, že neskutečně nahlas řvu radostí. Tento zážitek za to prostě stál. A neskonale mě nabil radostí. Jo, pusťte chlapy s mašinami na letiště, jsou z nich najednou malí kluci na pískovišti.

Další zastávkou budou nedaleká Plitvická jezera, kde se natáčel Vinnetou Poklad na stříbrném jezeře s Pierre Brixem a Lexem Barkerem, ale také například s Götz Georgem, který hrál Freda Engela. Od českých motorkářů u Dakoty však zjišťuju, že vstupné je 40 Eur, ale hlavně podle počtu návštěvníků je možné, že vás do parku vpustí třeba až za dvě hodiny. Když pak vidím ten dav, oželím modrozelenou vodu, padající vodopády. Götzi, místo Freda Engela budeš pro mě vždy spíše komisař Schimanski. Naštěstí o kus dál nacházím místo, kde je alespoň malá vyhlídka a tak vidím kus jezer a vodopádů. Takže vůbec nejsem smutný. Navíc o pár kilometrů dál je město Slunj a další park (menší) s vodopády. Takže nakonec i výhra.

Dál už všemožnými okreskami mířím směr Zagreb a Maribor, kde nocuji. Klasika. Procházka po městě večeře, něco dobrého a spát.

Dnešní denní nájezd: 296 km, levý náklon: 33, pravý náklon: 34.

0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments