Naše cesty do centra budou v následujících dnech začínat pětiminutovou procházku na metro, které nás za 20 minut doveze do centra. Dnes na uvítanou nám i hráli ve vagónu na housle. Jak milé.
Po výstupu jsme se potkali na chvilku s Danem, který nám ukázal cukrárnu s fantastickou pistáciovou zmrzlinou. Žádná svítivě zelená studená hmota, ale opravdová chuť pistácií.
Posilněni vyrážíme na obhlídku části Cine Citta. Mě docela překvapuje, jak moc jsou ulice plné odpadků. Papírky, plechovky, lahve, oblečení… Člověk si ihned vybaví na arabský svět, nebo vyloučené lokality Severních Čech.
Náladu však spravil oběd. Je zajímavé, že časy jídel jsou zde posunuty. Oproti Čechách je oběd třeba o 2 hodiny posunut a na večeři jít před půl osmou je zbytečné. Restaurace bývají klidně zavřené a otevírá se až později. To samé je i život na ulici. Děti v deset večer hrají fotbal a rodiče se baví na ulici. Prostě se zde žije jinak. Ale zpět k obědu. Úplně jednoduché jídlo, těstoviny s pepřem sypané sýrem a trošku rozpuštěného sýrů. Jednoduché, ale geniální.
Z metra jsme vystoupili na hlavním nádraží: Termini. Budova ze 40. let. A pak již nasávat horkou atmosféru města. Během následujících dní jsem hledal a utvrzoval se ve věcech, které mě na Římu opravdu bavili:
- Auta. Konečně rozumní lidé, žiju ve městě, proč si mám kupovat SUV (čti gazik). Tolik normálně velkých aut a malých aut jsem již dlouho neviděl. Patrné to bylo u srovnání parkování. Vidět zaparkované dva Fiaty a jedno normální auto (velikosti Octavie) a člověk si ihned uvědomí zbytečně velké rozměry moderních aut. Často jsou zde vidět i velmi malá auta typu Smart. Ty dokonce parkují kolmo v řadě podélně parkujících vozidel. To by se krásně parkovalo v přeplněných ulicích našich měst, kdyby nebyly ty Kodiaci, Kamíci a další podobné obludy.
- Skútry. Lidi, nechte doma svoji Rawku a jeďte na skútru. Budete tam rychleji a snadněji zaparkujete. Páni radní, začněte značit a zvýhodňovat parkování motocyklů a skútrů.
Od dopravy zpět k architektuře.
- Co je na Římu fascinující, to je fakt, že za každým druhým barákem je nějaká památka. Kostel, oblouk, zeď, povalený sloup. Tady si asi ani nejde ve vnitrobloku udělat zahrádku, protože jakmile by člověk kopl do země, najde nějaký historický artefakt.
- Styl budov. Mému oku lahodilo to, vše většina domů působila jednotně. Podobná výška, podobný styl, podobná barva. Možná si říkáte nuda, ale ono to bylo uklidňující. Žádné zelené domy vedle modrých, šedých, svítivě žlutých…, ale většinou jen bílé okrové, do červena. Hodně zdobené, žádné nudné hladké zdi od zateplovacího polystyrenu. Okenice, nejčastěji v barvě zelené, hnědé dodávají středomořský vzhled, zároveň v rozpáleném městě plní nejen svojí ochlazující funkci, ale mají i estetickou roli.
- Šířka ulic. Člověk si mohl užívat jak malebnost malých uliček, tak i velké ulice, které často byly osazeny i stromy, které tvořili přirozený stín, který se ve 30° velmi hodil. Zároveň široké ulice umožnili větru plynout a tím také i ochlazovat město i obyvatele
- Pítka. Velmi potěšující věc byla, že velmi často jsme šli okolo pítek, takže nebyl problém doplnit lahev, osvěžit si hlavu, nohy… Kromě malých pítek jsme potkali i několik automatů na vodu, kde si obyvatelé mohli načerpat klasickou vodu, nebo i perlivou. A to vše zdarma.
Ačkoliv jsme to neplánovali, v podvečer jsme se vyskytli u Kolosea, takže jsme viděli i tuto obří stavbu. S lahváčem jsme si o ní i něco přečetli, ale dovnitř jsme nešli. Moc lidí a nás po pravdě ta antika moc nebere.
Co nás naopak bere je jídlo (hlavně Janu) takže pizza, chřestová polévka a pasta. Noční procházka okolo řeky a hurá domů na skleničku s Danem, povykládat, co jsme viděli a hlavně neviděli.
