Dnešní den se mi od rána honily hlavou dvě myšlenky. Za prvé jsem si uvědomil, že se ráno rozloučím s Rumunskem a vlastně mi tím končí dovolená, můj cíl. A za druhé, že musím přejet Maďarsko.
Trošku mě to rozesmutnělo, ale naštěstí jsem našel způsob jak z toho ven. Najít si něco, na co se můžu daný den těšit. A ono to trošku zabírá. Rozhodně mě potěšila návštěva města Debrecen. Nádherné, starobylé a živé město. Jen místo 10 dkg debrecínky jsem si dal ke kávě dortík, prý se to hodí víc. A pak jsem se začal těšit na jednu klikatou silničku z Miškolce do Egeru. Nádherných 70 km zatáček. Ono totiž jet po Maďarsku je trošku za trest, strašná rovina. Jak ve smyslu, že je to placka, a dost nízká – třeba 100 m. n. m., tak i že jedete dlouho rovně a pak zatáčka a zase pořád rovně. Pro motorkáře strašná nuda. Takže ona klikatice mě velmi lákala. Jenže jak jsem si před pár dny naivně myslel, že už se blýská na lepší asfaltové časy, tak nee. Povrch silnic je stále obecně trestní. Samý Úthibák. A v tomto úseku to nebyla výjimka.
Nicméně na co se opravdu budu vždycky těšit je maďarská kuchyně. Chuťově vynikající a pro nás ne příliš obvyklá, navíc porce, že ji jen těžko sníte a cena pro nás sympatická. Holt Maďaři svoji pusu neošidí.
Dnešek jsem zakončil ve Salgótarjánu. Kdysi jsem zde byl v termálech. A nemám v paměti zapsaný nějaký negativní zážitek. Dnes jsem však byl skoro až zděšen. O půl deváté se začíná rozprostírat tma, spousta lamp nesvítí a ty co svítí, osvětlují betonový brutalismus. Půl hodiny hledám restauraci či bar, kde bych si sedl a smočil sosáček. Nakonec nacházím bar, kde jsou místní štamgasti, ale paní servírka si je umí srovnat. Takže piju maďarské víno, píšu tento blog a poslouchám rádio, které hraje neuvěřitelné mixy jako The Prodigy a do toho Enya, nebo nějaká taneční hudba a do toho motiv z Nemocnice na kraji města. Prostě bizár, který se k tomuto místu hodí.
