Předposlední den naší dovolené nás i dnes přivítal zataženou oblohou, přesně podle předpovědi. Chtěli jsme proto jet někam na výlet, kde by vás nemrzelo, že nemůžeme do moře a naopak bychom byli rádi za teplo interiéru našeho Fiátku. Proto jsme již večer naplánovali cca 40kilometrovou trasu do vesnice Tris Ekklisies. Podle navigace záležitost přibližně na 45 minut. Část cesty do Tsoutsouros již známe, takže násobíme krát dvě. Prostě za hodinu a půl jsme naprosto pohodovým tempem v taverně, dáváme Greek Salad a pozorujeme na Krétě všudypřítomné kočky.
V Tsoutsouros se díváme na ukazatele a do navigace a volíme úplně stejně „žlutou“ cestu jako byla cesta přes Ano Kastelliana a Pyrgos, jen silnici volíme značně kratší, přes Achentrias a Ethia. Ještě v Tsoutsouros se však silnice změnila v šotolinu, na to jsme zde již zvyklí. Co nás ale překvapilo bylo to, že šotolina neustávala a začaly přibývat vracečky, které důvěrně znám ze Stelvia. Jen s rozdílem, že tam je asfalt a tady štěrk, kamení, hory a nikde nikdo, kdo by pomohl. Celou cestu řídí Jana, já jen upozorňuji na ostré kameny, podřazení a větší díry. Překvapuje mě, jak v klidu jede. Žádná panika, žádné slzy, žádné hysterické stresy, že už dál nejede. Tvoříme sehraný pár, který překonává jednu velkou překážku za druhou. Sem tam se zastavíme, abychom se zasmáli, co to zase provádíme, proč jedeme tudy, když vidíme na kopci přes údolí krásnou asfaltku, po které jedou kamiony.
V městečku Achentrias pobavíme strejdu, jakým prdítkem absolutely non 4×4 jsme přijeli a že chceme jet dál. Asi budeme v kraji ještě dlouho legendou a třeba se dostaneme i do učebnic, nebo nám vystaví pamětní desku.
Po pravdě už jsme docela utahaní. Kousek asfaltu ve vesnici Ethia nás navnadil, že by se cesta mohla zlepšit. O to větší zklamání přišlo na křižovatce dvou větších (žlutých) silnic. Nová žlutá byla ještě horší. Dokonce i přijíždějící SUV se otočilo a jelo zpět. Naštěstí zbýval již jen malý kousek, který vyústil na silnici se superluxusním asfaltem. Silnice se změnila v serpentiny, kdy pod sebou vidíte jen vracející se zatáčky a někde dole vesnici. Ale to je již pohoda. Asfalt, pevná cesta, široká, svodidla. Na náměstí se smějeme faktu, že příjezdová cesta do vesnice je další motorkářský ráj, ale silnice ve městě je v podobném duchu, jako ty horské. Že by evropské peníze skončily se značkou začátek obce?
Samotné městečko Tris Ekklisies by mohlo být návštěvováno filmaři od jara do zimy. Jedna zátoka, skála, domy ve svahu a to vše na konci světa. Dál už nic není. Dokonce i ta servírka by se mohla ihned zařadit mezi hollywoodské krásky.
Sečteno a podtrženo. 30 km jsme jeli přes 2 hodiny, průměrná rychlost 15 km/h. Cíl cesty: původně oběd. Cesta zpět 47 km a také dvě hodiny (včetně zastávky na kávu). Rozhodně však ve skutečnosti zážitek k debatám na mnoho zimních večerů.
Pár poznámek na konec:
- Je moc fajn z druhého, pohodového kopce vidět, kudy jste vlastně jeli.
- Cestou zpět jsme zažili déšť. Můj první déšť u moře.
- S touto ženskou se dá jet i na konec světa.
- Fiat 500 forever.
