Kréta – 5. den

Dnešní den byl tak trošku jiný. Nejdříve jsem dostal zprávy z domoviny, že je tam zima, prší a na horách dokonce sněžilo. Není proto nic lepšího, než kolegům poslat škodolibou fotku, ze které slunce, teplo a ouzo sálá již na první pohled.

Po snídani jsme nezamířili na pláž, ale odjeli do 30 kilometrů vzdálené vesnice Kato Simi. Na úvod bylo potřeba přejet vysoké hory, ale náš Fiat 500 PrýŽeHybrid to zvládl v pohodě, stejně tak i pilotka tohoto vozu. Konečně jsme si mohli za dne prohlédnout hory, které se svažují až k moři a které jsme v den příletu přejeli za tmy.

Kato Simi je vyhlášeno svojí zeleností a svojí historií. Snad díky přítomné vodě, která proudí i okolo silnice, je okolí vesnice zarostlé borovicemi a dalšími stromy, ze kterých včely vytvářejí velmi chutný med. Z historie je městečko, čítající 30 rodin, známé díky archeologickým vykopávkám a jako místo bojů za 2. sv. války.

Návštěvu jsme začali ovšem obědem v restauraci Aphrodite. Velmi nás baví způsob objednávání jídel na Krétě. Kromě jídelního lístku dostanete ještě jeden, do kterého zapisujete kolik porcí a čeho vlastně chcete. Legrační je, že stejně polovinu jídel nemají – not today. Nebo rovnou řeknou, že příprava by trvala příliš dlouho. Kromě toho nosí věci, co jste si neobjednali. Začíná to vodou, předkrmem, ovocem, zákuskem a na konec digestivem. A může se vlastně člověk zlobit, že tu zmrzlinu nechtěl? 😀

Po obědě nás čekalo stoupání vhodné spíše pro motocykly jako na Grossglockneru či v Rumunsku. Minout místo vykopávek nebyl problém, upozornilo nás jen vlastně, že z ničeho nic začal chybět na silnici asfalt. Ony slavné vykopávky svatyně Afrodity a Hermese asi nejlépe dokreslí fotka.

Cestou zpět, jsme navštívili město Ano Viannos, které má báječnou středomořskou atmosféru. Taverny plné místních, úzké uličky, kde babči sedí na schodech, pletou a povídají si. Kromě toho bylo potřeba udělat nákup a od sousedů jsme měli tip, že je zde velký supermarket. Supermarket jsme našli – tedy vlastně něco rozlohou stavební buňky. Po nákupu nás čekala cesta domů – nazvaná Rallye obývák. Název odvozený podle toho, že normální silnice spojující vesnice a městečka, taková ta klasická okreska byla:

  • široká max. na 1,5 auta a opravdu jsme museli couvat, když jsme se potkali s protijedoucím autem
  • co dva, tři domy se silnice otočila okolo dalšího domu
  • ale hlavně cesta vedla mezi domy, kde nebyly žádné chodníky
  • před domy sem tam seděl místní, něco popíjel a vy jste si klidně mohli z okna povídat, nebo něco dostat na okoštování (takto asi vznikl drive-in)

Zakončení cesty byl sjezd k moři. Na 7,5 km naklesat 430 výškových metrů, to si brzdy užily. A volant také. A Jana? Kdo ví. Ale ta panoramata, nádhera. Dolů k moři jsme přijeli se západem slunce. Domů už to byla jen chvilka. Navíc nás vítala sedmičlenná delegace hladových, mňoukajících krků.