Plán na pátek bylo opět navštívit několik zajímavých staveb a pak projet centrum na kole, ochutnat místní speciality a nasát atmosféru města.
Po snídani jsme navštívili místní hřbitov, který máme na konci ulice. Je zajímavé, že vypadá úplně jinak, než jsme z Čech zvyklí. Většinou je na zemi pouze malá deska se jménem a datumy. Žádné honosné hrobky.
Další místo vhodné k navštívení byl obytný dům, opět ze studia BIG.DK. Moderní, možná trošku kontejnerové, ale rozhodně zajímavé a stojí za návštěvu. O tom jsme se přesvědčili sami, když jsme po chvilce zaregistrovali další cykloskupinku i s průvodcem, který jim o tomto domu zasvěceně vykládal.
Jak jsem již včera psal, v Kodani je provoz přizpůsoben cyklistům. To jsme opět plně pociťovali. Na chodnících, u domů jsou všudypřítomné stojany, zamykací klece. Auta mají smůlu. Další potěšující zjištění jsou semafory se zelenou vlnou, šikmé nájezdy na obrubník, přednost i od chodců, a a a a a vrchol je v křižovatce železná konstrukce, kam si cyklista může opřít nohu či se chytit rukou při čekání na zelenou, aby nemusel seskakovat z kola. Prostě cyklisté vítáni.
Zpátky do města. Další místo, které jsme navštívili byl park Superkilen. Geniální místo, ale vlastně velmi jednoduché a přitom zcela plnící svoji funkci. Stačí udělat kopec, plochu vyasfaltovat, natřít bílé čáry a vpustit děti i dospělé. Oni se na hodiny zabaví. A když se ještě přidají stoly na šachy či mlýn, grilovací místa a do další části zasadíte zeleň, přidáte workout, basket, tak zde po celý den uvidíte nadšené obličeje místních i návštěvníků. A to třeba i z jiné země. Stejně jako my, kdy jsme potkali krajany, kteří byli zvědaví na tento park.
Na oběd jsme dostali doporučení na anglickou restauraci. Dánský typický oběd není polévka a teplé hlavní jídlo, ale sendvič, resp. „chlebíček – Smørrebrød“. Takže najít restauraci s velkým teplým obědem je obtížné. Ale podařilo se a navíc ještě jablečný desert, který byl vynikající.
Po obědě nás čekal trh a projížďka po hlavním historickém centru. Kola jsme zaparkovali a prošli si ho pěšky. Pěkné, ale tak trochu nuda. Výstavní, ale přeci jen toto vidíme v každé metropoli. A těch lidí. Klidně bychom si odpustili i další cíl, ale přeci jen jsme dodrželi povinnost, vidět Malou mořskou vílu. Odškrtnuto. Socha na kameni, kde se fotí milion lidí. Mě toto vážně nic neříká. Takže ještě lépe se zachumlat do oblečení, protože vítr je studený a silný a rychle zpět a nejlépe na večeři. Ochutnat pečený a smažený bůček. Doporučujeme restauraci Vita, na kterou jsme dostali tip od personálu z jiné restaurace, s tím, že ve městě jsou nejlepší.
Po naplnění bříška zbývá najít kolo s přesunout se domů. S větrem do zad to jde vcelku rychle. Utahaní uleháme a ani nestíhám dopsat své zápisky.
