Co bych vymýšlel nějaké úvodní slovo. Jdu rovnou na věc.
Dnešní den řadím k mým nejkrásnějším motorkářským zážitkům vůbec.
Toto byla myšlenka dne a úplně by to stačilo. Vše již bylo vyřčeno. Ale asi chcete slyšet víc. Strategie s noclehem se ukázala jako geniální. Po snídani jsem byl pár metrů od startovní čáry. Přímo na začátku Transfăgărășan, česky Transfagaraše, neboli Transfagarašská magistrála. Když jsem zde byl před třemi lety, počasí mi nepřálo. Docela pršelo, takže jsem musel jet pomalu, opatrně na plyn, žádné klopení. Navíc v jednom místě byla taková mlha, že jsem neviděl na 30 metrů. Mluvit o nějakých výhledech a panoramatech bylo úplně zbytečné. Za to dnes, dnes bylo počasí fantastické. Slunečno a teploty 32° C.
Celý Fagaraš má asi 150 km a já měl ještě dalších 90 do ubytování. Celkem 240 km, což za normálních podmínek ujedu za 4 hodiny. Dnes jsem byl rád, že jsem dojel v osm večer. A to jsem se chválil, že jsem si naplánoval pouze tuto krátkou jízdu. Ona se totiž projeví krása přírody a ačkoliv se tisíckrát zařeknete, tak 2-3 zatáčky a stejně musíte zase zastavit a znovu a znovu se kochat výhledy na kopce, údolí, klikatící se silnici a občas k tomu se s někým zakecáte, takže třeba 37 km jsem jel dvě hodiny. Vrcholek jsem téměř bez zastávky projel, protože tam bylo mnoho stánků a asi milion turistů. Nicméně to mi náladu nezkazilo, protože jsem stále cítil vnitřní radost. Radost, že jsem to dokázal, že počasí mi vyšlo a co jsem si uvědomil později, tak ten pohled na klikatici, který znám jen z dokumentů či fotek, tak že jsem ho viděl na vlastní oči. Pohled do toho údolí mě úplně vyzenoval a já pak mohl pokračovat desítky kilometrů dál a dolů, směrem k vodní nádrži. Cestou mě ještě rozesmál oslík na silnici, který byl předzvěstí, že dnes můžu potkávat zvířátka. A tady že jo. Podél přehrady se totiž promenádují medvědi. Já jich dnes viděl pět.
Na hrázi jsem opět byl uchvácen z její výšky. Pohled jsem si mohl vychutnat i z výšky, kdy byla zpřístupněna vyhlídková věž, nad kterou se tyčí socha Prométhea.
Pomaličku, jak jsem říkal vyzenovaně, jsem sjel do nížiny a začal směřovat do vesničky Novaci, kde mám ubytování. Cestou jsem ještě stihl obědovečeři (my teď říkáme LunDin), což bylo typické rumunské jídlo – maso, polenta se sýrem a vejcem.
Posledních 20 km jsem dojížděl mimo hlavní silnice, aut už jsem měl dnes dost. Za to mě cestou potkávávaly ovce, krávy, koně a psi. Dojel jsem v pořádku, zítra mě hned od rána čeká druhý díl motorkářského nebe – Transalpina.
