Dnes to bude těžké psaní. Dojmů bylo tak strašně moc a myšlenky se netříbí, že ani nevím jak začít.
Zkusím odjezdem z Užhorodu. Silnice. Jak jsem již říkal, je to chudá země. Silnice není makadam, ale asfalt. Strašný asfalt, koleje neskutečné výšky, čtyřproudovky díky stavu stažené do dvou proudů, nečekané díry. Opravdu je to na neustálé kontrolování, kudy chcete jet. Co je zajímavé: na silnici je často vidět policejní hlídka, která měří rychlost, nebo někoho kontroluje.
Hodně mě překvapila nenadálá kolona, kterou jsem se propletl dopředu. Myslel jsem si, že je to zase nějaká oprava silnice, ale ne. Policejní kontrola, pas, kam jedu… A to jsme třeba 15 km od hranic. Naštěstí vše trvá pouze krátce, ale auta si tam počkala.
Pak mě čekala další hra, opět na hranici 3x Ukrajinci – pas, techničák, lísteček, kufry, VIN, pas, kufry, lísteček, pas. Hotovo. Kecám, vrátit se zpět, protože na lístečku mi chybí třetí razítko. Pak už konečně odjíždím. Odjíždím ke klukům maďarským. Pas, kufry, řidičák, techničák, kam jedeš, díky, jeď a užij si cestu.
Co mě na Maďarsku překvapilo, byly opravy silnic, už to nebude ten proslulý tankodrom (pořád lepší než ukrajinské silnice). A pak také větší uspořádanost vesnic. No nic, blížím se k rumunským hranicím. Chystám si dávku trpělivosti a odhaduji to na půl hodiny. Wow, budka prázdná, jen za celnicí 8 aut ve směru do Maďarska. Projedu celou hranici na dvojku a bez minuty zdržení. Paráda. No a už si začínám uvědomovat, že mám vnitřní radost, že jsem v Rumunsku. Krajina, vesničky, příroda, lidé i řidiči. Od posledně mám pocit, že řidiči některá pravidla silničního provozu začali chápat a používat. Ale na druhou stranu, když jedu v obci 50, často mě někdo předjede na 80. Nicméně začínají kopečky a tím i moje radost. Po čase potřebuji pauzu, kterou využiji k nalezení dnešního ubytování. A pak opět kopečky. Já vím, Jano, také oběd. Poslední část dnešního dne byla naprostá nádhera. Údolí, vesničky, kostelíky.
Zdejší krajina je prostě úžasná, kopce, které nejsou osázeny lidmi, jen příroda. A okolo cesty vesničky, jaké si pamatuju z dětství. Všímám si, že velmi často lidé mají před domem a před plotem vytaženou židli nebo lavičku a jen tak si tam sednou a pozorují život na vesnici. A třeba si k nim někdo přisedne, na kus řeči.
Další bomba jsou kostelíky, hřbitovy. Navštívil jsem Veselý hřbitov, ale je to už velký disneyland. Tak udělám pár fotek, odlovím kešku a pokračuji dál, směr kostelíky. Z nich jsem nadšený. Navštěvuji dokonce muzeum v Barsaně. Naštěstí už je půl osmá a lidí je minimálně. Celý komplex je několik dřevěných kostelů. Celá úžasná procházka je okořeněná nálezem kešky – FTF. Je super si jen tak zajet do Rumunska, abych byl úplně první nálezce této kešky.
Rozradostněn z podvečerních okamžiků dojíždím do vedlejší vesnice, kde mám úžasné ubytování. Více zase zítra. Teď už končím, protože usínám únavou.
