Po včerejší komentované prohlídce jsme se rozhodli, že si ještě jeden den vyhradíme pro Gaudího. V menším měřítku, ale důkladněji. Takže cíl byl obytný dům Casa Milá (La Pedrera, česky kamenolom). Už včera jsme ho z ulice obdivovali, ale zevnitř je to ještě více neuvěřitelné, šílené a geniální.
Prohlídka spočívá v tom, že si s audioprůvodcem projdete celý dům od přízemí. V patrech procházíte apartmány, které jsou vybaveny původním nábytkem. Máte možnost tak navštívit dětský pokoj, pracovnu, obývací pokoj, ložnice, ale zajímavé jsou i kuchyně a koupelny. Půda, s přiznanou klenbou, je věnována výstavě technologií této a dalších Gaudího staveb. Pomyslná třešnička na dortu je procházka po střeše, která slouží jako vyhlídka na Barcelonu. Střecha je plně v duchu tohoto díla. Nerovná, nesymetrická, přezdobená, s nečekanými věcmi. Úplně přesně jako interiér. Fotky, nebo lépe návštěva, vám ukáží více.
Po prohlídce jsme zamířili na asi největší turistický (podle počtu lidí) tahák Barcelony – Sagrada Família. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, protože lístky byly vyprodané. Ale i tak to stačilo. Když člověk pozoruje tuto stavbu, tak má pocit, že se nedívá na jeden kostel, ale na minimálně pět kostelů. Z každé strany je to úplně něco jiného. A zase mnoho zdobení, přírodních prvků a samozřejmě náboženských, je to přeci kostel. Kromě toho i katalánská vlajka, protože 11. září je státní den Katalánska.
Po této prohlídce byl čas na oběd a my si dali tradiční španělské tapas. Talíře s pokrmy, které si nakombinujete podle chuti a počet podle hladu. Měli jsme tam: smažené ančovičky, plněné olivy, veliké škvarky, ančovičky na kyselo a asi ještě něco.
V podvečer jsme ještě došli ke stavbě, která nám připomněla Brno. Ani nevíme proč 😉 bohužel bylo už půl sedmé a jet nahoru do vyhlídkového patra by nemělo cenu, protože by že chvilku začala padat tma.
Co bylo zajímavé, byla cesta městem. I přestože doprava je potřebná, člověk je důležitější. Takže z 50metrové mezery mezi domy udělají bulvár a autům vyhradí dva úzké pruhy po stranách a uprostřed je obrovský chodník, který lemují lavičky, hřiště. Tady máte, lidi, prostor pro žití, setkávání se, hru… A také tak to je využíváno. Od nejmenších, po nejstarší. Velmi jsme také obdivovali život v parku. Možná to bylo díky svátku, možná ne, ale byl plný lidí. Děti si hrály ze všech sil: stačí kopec, skluzavka, brána, míč… Na trávníku posedávají skupinky, povídají si, hrají hry, cvičí akrojógu, nebo jen tak piknikují. Ve sportovním koutku jsou všechna hřiště na basketbal obsazená, ping-pongové stoly zažívají turnaje a běžci si dávají strečing.
Na závěr dne míříme na pláž, kde si chceme prohlédnout sochu Zlaté ryby (v katalánštině Peix Daurat) od Franka Gehryho. Kromě toho nás baví i život na kolonádě a hlavně na pláži, do tmy se tady hraje beach volejbal, slaví se narozeniny, diskutuje s kamarády.
