A je to tady. Dnes se loučíme s městem, které nám učarovalo a jak jsme se shodli, tak bychom si i dokázali představit zde žít.
Ráno zabalit batůžek, rozloučit se s paní domácí a pak vyrazit do města na poslední vyjížďku. Cestou ještě u kávy točím video z běžné křižovatky, aby nevěřící Tomášové měli důkaz o množství a provozu cyklistů.
Před letištěm vracíme naše zapůjčená kola, kterým jsme říkali „oslíci“ podle názvu půjčovny Donkey Republic. Díky Nicky a Everette.
V letištní hale míříme rovnou na bezpečnostní kontrolu a ve frontě, s kovovými věcmi v ruce, když jsme 10 lidí před ní, si uvědomuju, že v batohu mám dvě plechovky piva, které jsme si chtěli v klidu ve městě vychutnat. Za minutu je vyexovat vlastně nebyl tak špatný nápad. Jana se zbavila cestovní nervozity tak, že musela znovu na kontrolu, protože si nechala čtečku v batohu. Nám to však přišlo velmi vtipné. Díky pane Tuborgu.
Samotný let byl příjemný, slunečný a u okénka, takže jsem mohl pozorovat krajinu. Příjemné zpestření bylo ochutnání dánských chlebíčků Smørrebrød.
Určitě znáte ten pocit, když se vracíte z pěkné dovolené, ale nakonec jste rádi, že jste už doma. Že si odpočnete, budete ve vlastním, těšíte se na rodinu, povídání s kamarády a kolegy. Pro mě byl tento návrat jeden z nejsmutnějších návratů. Výše popisované pocity se nedostavily. Místo toho všude najednou vidím, jak jsou věci jinak a jak by mohly fungovat lépe. Proč musí být Praha zasekaná auty? Proč nemáme krásné cyklostezky? Proč ve městě není prostor pro kvalitní život? Proč je v příkopech tolik odpadků? Proč mlaďáci na křižovatce otevřou okénko auta a v klidu vyhodí na ulici pytlík od chipsů?
Proč…
